Lednice zamek
Lednice (zámek)
Zámek Lednice se nachází v obci Lednice na pravém břehu Dyje, přibližně 12 km východně od Mikulova.
Zámek s rozlehlou zahradou patří mezi nejkrásnější komplexy v České republice. Lednické panství získali roku 1249 Lichtenštejnové a patřilo jim bezmála 700 let.
Dnešní podobu získal zámek při rozsáhlé rekonstrukci z poloviny 19. století v slohu imitujícím anglickou tudorovskou gotiku. Došlo tak k rekonstrukci původního renesančního zámku z 16. století kolem něhož byla již tehdy rozsáhlá zahrada. Významnou úpravou prošel zámek koncem 17. století, kdy byl barokně upraven podle plánů významného italského architekta Domenica Martinelliho a Jana Bernarda Fischera z Erlachu. Zámecká budova je velmi bohatě novogoticky zdobená.
Stejně velkolepá je i výzdoba interiérů vyřezávanými kazetovými stropy, původním historickým nábytkem či pozoruhodným, šestatřicetistupňovým dřevěným schodištěm v knihovně, které vedlo do ložnice knížat a bylo vyrobeno bez použití jediného hřebíku. Ve většině společenských prostorů jsou postaveny mramorové krby. Z pravé strany k zámku přiléhá rozsáhlý skleník postavený v letech 1834 a 1835. V okolí zámku se rozkládá rozsáhlý zámecký park vybudovaný na počátku 19. století. V parku se nachází mnoho vzácných dřevin, rybníků a zajímavých staveb: minaret z roku 1798, Janův hrad – pseudogotická napodobenina hradní zříceniny, nebo Lovecký zámeček.
Do komplexu patří i historický skleník, ve kterém se nachází i nejvzácnější česká skleníková rostlina – strom 300–500letého cykasu Encephalartos altensteinii. Rekonstrukce skleníku v 90. letech nicméně nebrala ohled na význam zdejších rostlin a došlo tak k nenávratnému
poškození tohoto stromu.
Lednický zámek se řadí k nejvýznamnějším projevům vrcholného romantismu na území našeho státu a v květnu 1997 byl zapsán do seznamu světového a kulturního dědictví UNESCO.
Dějiny
Obec Lednice se připomíná již v listině olomouckého biskupa Roberta z roku 1222. Tehdy patřila místním vladykům Adamarovi a Lipertovi z Lednice, kteří si zde zřejmě brzy poté vybudovali tvrz. Tvrz měla střežit významný přechod při řece Dyji na cestě spojující sever s jihem. Nedrželi ji ale dlouho, protože již v roce 1244 předal král Václav I. Lednici Sigfriedovi Waisemu (Sirotkovi). V roce 1322 postoupil Ortlín Sirotek tvrz s dvorem Janovi z Lichtenštejna. V držení Lichtenštejnů zůstala Lednice – s krátkou přestávkou v letech 1571–1576, až do roku 1945, zpočátku jako léno (1322–1582), později jako vlastnictví. Stala se střediskem lednického panství, které spolu s Valticemi a Břeclaví tvořilo komplex lichtenštejnských držav na jižní Moravě.
Po Janovi z Lichtenštejna zde vládl jeho syn Jan I. z Lichtenštejna, jenž byl nejvyšším hofmistrem rakouského vévody Albrechta III.
V 16. století vlastnil Lednici Kryštof z Lichtenštejna zvaný Rozmařilý, který chtěl panství roku 1571 prodat, ale jeho poddaní měli obavy z nové vrchnosti, proto se obrátili na císaře a ten prodej nepovolil. Císař potom sám Lednici držel až do roku 1575, kdy ji zpět získal Hartmann II. z Lichtenštejna. Za jeho panování prošla gotická tvrz první významnou přestavbou na zámek. V této době zřejmě vznikla velká zahrada kolem objektu.
Roku 1601 se Lednice stala rodovým majetkem Lichtenštejnů a jako nejstarší ji zdědil Karel I. z Lichtenštejna (1569–1627), zakladatel tzv. karolinské větve, který byl roku 1608 povýšen do knížecího stavu (za jeho oddanost, oblibu a finanční výpomoc pozdějšímu císaři Matyáši, mu byl udělen titul knížete, jehož směl od té doby užívat nejstarší člen rodu). To s sebou přineslo velký rozmach moci a majetku. Na Lednici se to odrazilo rozšířením zámku a dostavbou rozsáhlého komplexu hospodářských budov jakož i zvelebením parku. V roce 1614 získal Opavské vévodství.
Po bitvě na Bílé hoře se stal českým místokrálem a byla mu svěřena správa Čech s úkolem potrestat účastníky odboje, vojensky zemi okupovat a rekatolizovat. Jako místodržitel se stal faktickým pánem Čech a při výkonu své moci se značně obohatil nejen finančními transakcemi, ale i levným nákupem zkonfiskovaných panství, která připojil k lichtenštejnskému dominiu. To se již dříve rozšířilo jeho sňatkem s Annou Marií z Boskovic i sňatkem jeho bratra Maxmiliána s její sestrou Kateřinou o Boskovice, Černou Horu, Bučovice, Plumlov a Prostějov.
Po Karlově smrti roku 1627 majetek přešel na jeho syna Karla Eusebia z Lichtenštejna, jenž byl nezletilý, a tak za něj majetek spravoval jeho strýc Maxmilián. Karel Eusebius studoval práva v Bruselu a když se roku 1632 vrátil, převzal správu nad majetkem a usídlil se v blízkých Valticích a celý svůj život (zemřel 1684) věnoval rozsáhlým úpravám lednicko-valtického panství. V Lednici vyrostl rozsáhlý komplex zámku i hospodářských budov. Karel Eusebius se snažil povolat do Lednice významné umělce. Na zámku působil např. štukatér Bernard Bianchi, další se současně podíleli na budování lednického parku, v němž dvorní kameník Petr Materna zhotovil větší počet kašen a stavitel Petr Tencalla měl vypracovat návrhy na zřízení šesti dalších. V roce 1635 byla k výzdobě parku vystavěna osmiboká kašna s vodotryskem od Wolfa Grubera. Současně se Karel Eusebius postaral i o vybudování oranžérie, předchůdkyně dnešního proslulého lednického skleníku. Lednický zámek měl být honosným sídlem, které by zpříjemňovalo život šlechtické společnosti. Proslulý architekt Jan Bernard Fischer z Erlachu se podílel na projektu zámecké jízdárny a stájí a snad také on a po něm od roku 1690 Domenico Martinelli podstatně zasáhli do charakteristických úprav stavby. Tak vznikl barokní zámek s jízdárnou i rozsáhlou zahradou.
Dalším majitelem se stal roku 1684 Karlův syn Jan Adam I. z Lichtenštejna, který Lednici vlastnil až do roku 1712, kdy rodová větev Karla I. (tzv. karolínská větev) vymřela. Za vlády Jana Adama Lednice prodělala rozsáhlou barokní přestavbou. Ta byla prováděna v poslední čtvrtině sedmnáctého století (do roku 1698) architekty takových jmen, jako Domenico Martinelli a Jan Bernard Fischer z Erlachu.
Lednice přešla do držení Antonína Floriána z Lichtenštejna, potomka knížete Gundakara (tzv. větev gundakarovská), který byl císařským vyslancem na papežském dvoře a nejvyšší hofmistr a ministerský předseda španělského krále. Ten nechal vybudovat skleník a lednicko-valtickou alej (1715), která spojila obě panská sídla, Lednici a Valtice.
Po Antonínu Floriánovi přešlo lednické panství roku 1721 na jeho syna Josefa Jana Adama a dále roku 1732 na jeho vnuka Jana Nepomuka Karla. Za jejich vlády došlo k některým změnám v duchu klasicismu. Starý gotický kostel byl zbořen a nahrazen novostavbou farního kostela sv. Jakuba. Z této doby je i čestný dvůr prostírající se mezi zámkem a barokní jízdárnou. V parku je zbudována řada romantických staveb jako je Hardtmuthův Minaret, umělá zřícenina Janova hradu z roku 1807, Apollónův chrám z roku 1817, Tři Grácie z roku 1825, Hraniční zámek z roku 1816 nebo Rybniční zámek z roku 1816.
Za vlády Josefa Jana Adama byl v letech 1805–1811 architektem Fantim a botanikem van der Schottem slohově přetvořen park; tehdy dokonce dochází k přeložení řečiště Dyje. V roce 1815 provedl architekt Josef Kornhäusel přestavbu zahradního křídla zámku v empírovém slohu. Zároveň vybudovali uprostřed lednicko-hlohoveckých rybníků lednicko-valtickou alej, která spojila obě panská sídla, Lednici a Valtice. V roce 1717 byl u zámecké rezidence zřízen nový, 180 m dlouhý rybník. Zámek rozšířil o druhé nádvoří tím, že přibyla dvě jižní křídla a na místě zbořeného kostela byl vystavěn farní kostel sv. Jakuba a proti němu obytné křídlo. Mezi zámkem a jízdárnou vznikl čestný dvůr, který se zachoval dodnes.
Potom na Lednici vládl Josef Václav z Lichtenštejna, po kterém zdědil majetek roku 1772 František Josef I. z Lichtenštejna.
Alois I. z Lichtenštejna se věnoval ekonomii a roku 1781 na něj přešlo lednické panství, na kterém vládl do své smrti roku 1805, kdy panství zdědil jeho bratr Jan I. z Lichtenštejna.
Od roku 1836 patřila Lednice Aloisi II., jenž byl císařským vyslancem na korunovaci britské královny Viktorie. Za jeho vládo došlo v letech 1846–1858 k poslední rozsáhlé přestavbě zámku. Ta učinila z objektu nádhernou ukázku tudorovské novogotiky; realizátor přestavby, lichtenštejnský dvorní architekt Jiří Wingelmüller, byl za účelem studia tohoto slohu dokonce vyslán do Anglie. Na této rozsáhlé přestavbě se podílel architekt Josef Kornhäusel, který nejprve přestavěl v empírovém slohu zahradní křídlo zámku a v letech 1843–1845 byl postaven na východní straně zámecké budovy skleník, který podle vzoru londýnské zimní zahrady projektoval Angličan P. H. Desvignes. Vstupní prostor a spojení mezi skleníkem a zámkem tvořil květinový sál. Za ním se rozprostírala kruhová jídelna, z níž se napravo vcházelo do velkého kulečníkového sálu a nalevo do hudebního sálu. Květinový sál se při různých příležitostech upravoval a měnil v zámecké divadlo, které se těšilo značné popularitě, protože zde hráli významní umělci z blízké Vídně.
Roku 1858 Alois II. zemřel a téhož roku nabyl plnoletosti jeho syn Jan II., který Lednici vládl 71 let až do roku 1911, kdy panství přešlo asi na Františka Josefa II. z Lichtenštejna.
Od roku 1945 je Lednice v majetku státu.